Prosinec 2009

Aleš Brichta - Jednou pochopíš

23. prosince 2009 v 10:53 | Michlík |  Hudba

Bydlení podle zvěrokruhu I. - Střelec

16. prosince 2009 v 0:00 | MMichlik |  Zajimavosti
Střelec k životu ložnici nepotřebuje ( 23.11. - 21.12.)
Rozběhaný a nervní Střelec potřebuje především doběhnout, sednout a zklidnit se. Stabilizovat se. Jupiter, který mu vládne, má krásně oranžově žlutou barvu. Ta jej ale činí v životě více neklidnějším a roztěkanějším. Proto by měl do svého bytu volit chladnější odstíny, při kterých by se dokázal uvolnit a večer pak v klidu usnout. Střelec má rád lidi. Společenská místnost je pro něj nutností, aby měl pocit, že je všemi obklopen a nic mu neuniká.
Střelec je velmi citlivý na zvuk, proto je u něj kvalitní hifi věž samozřejmostí. Má rád zvířata. Místo pro psa, kočku nebo alespoň rybičky by v jeho bytě nemělo chybět. Střelec má jednu zvláštnost, tam kde ulehne se bez problémů vyspí. Nelpí na ložnici, stačí mu pouze spací kout. V tomto ohledu je velmi adaptabilní a vesměs tolerantní i k potřebám rodiny.

V zájmu klidu a stabilizace je ochoten se uskrovnit a místnost navíc přenechat raději dětem. Má rád zeleň a přírodu, a tak by měl mít v bytě dostatek rostlin, kytiček nebo nábytku ze dřeva. Miluje masivní nábytek přírodních odstínů, někdy jenom mořený s výraznými letokruhy, jako jedinou ozdobou. Rovněž keramika je pro něj důležitá. Měl by si jí tedy dopřávat v hojné míře.

Protože Střelec nerad uklízí, měl by se vyvarovat zbytečně velkému množství drobností, na které sedá prach. Z barevných kombinací mu nejvíce sedí veškeré odstíny modré, malachitová zeleň a barvy medově žluté a teplé hnědi. Střelec by se měl vyhnout červené a oranžové, ta na něj působí dráždivě, a to zejména v ložnici. Jeho zvláštností jsou samorosty jako doplňky do bytu a kožešiny. Vůně lesa a keřů včetně eukalyptu jej krásně stabilizují do klidu. Byt by měl být směřován na jih nebo jihovýchod.

Velká francouzská revoluce

1. prosince 2009 v 0:00 | Michlík |  Dějepis
Velká francouzská revoluce je období dějin Francie mezi lety 1789 a 1799. Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena demokracií a republikánstvím; francouzská větev římskokatolické církve byla donucena k radikální restrukturalizaci. I když se Francie po pádu první republiky Napoleonovým převratem zmítala 75 let mezi republikou, císařstvím a monarchií, revoluce přesto znamenala definitivní konec pro starý režim. V lidových představách zastiňuje i následující revoluce z let 1830 a 1848. Obecně je vnímána jako hlavní přelomový bod evropských kontinentálních dějin, znamenala přechod od absolutismu k občanství a ustavení všech lidí jako hlavní politické síly.
Počátek revoluce
Francie se již delší dobu potácela na pokraji státního bankrotu, a tak roku 1789 svolal král Ludvík XVI. generální stavy (přesně po 175 letech, naposledy se generální stavy sešly roku 1614). Přišli zástupci 3. stavu, kteří kromě placení daní oběma privilegovanými stavy chtěli projednávat i reformy společnosti. První dva stavy (za podpory krále) nesouhlasily, a proto třetí stav vytvořil Národní shromáždění. K tomu se připojila i část šlechty a kněží. Ludvík sice ustoupil, ale poslal k Versailles, kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavili na 32 tisíc pušek, ukořistili 50 tisíc pík, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Bastillu, symbol královského útlaku. Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto. Z vojenského hlediska nemělo vítězství žádný význam, ale pro psychiku lidí to mělo význam obrovský. "Půjde to!!!" se stalo heslem dne. Vítězstvím Pařížanů je datován počátek revoluce i jejího násilí. Revoluční činnost se rozšířila po celé zemi.

Monarchistické období

Národní shromáždění začalo plnit svůj program. Zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. Platby šlechtě za užívání půdy však zůstaly. Markýz de La Fayette vedl revoluční vojsko, zvané Národní garda. Kontrarevoluční šlechta utekla ze země. Na venkově rolníci útočili na feudály. Plenili zámky a odmítli platit poddanské dávky. Národní shromáždění se mezitím přejmenovalo na Ústavodárné národní shromáždění. Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana a zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. odmítl podepsat a povolal do Versailles vojsko. Lid vtrhl do paláce a přinutil krále přesídlit do Paříže. Francie se stala konstituční monarchií. Když se král pokusil uprchnout směrem na východ ze země, byl zadržen. Bylo stále více jasné, že smír s králem je nemožný.Podle nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění - zcela noví, protože na Robespierreův návrh nesměli poslanci Konstituanty kandidovat. Mezi poslanci převažovaly myšlenky o ústavní monarchii, ale vlivu nabývaly spíše radikálnější - republikánské - politické kluby. Jakobíni (členové se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera, odtud pochází jejich označení) nedůvěřovali králi a snažili se omezit jeho moc. Došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku. To podpořilo vojensky Prusko a samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a navíc ještě mizernou morálku. Francie se tak ocitla v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země. Ty z Marseille zpívaly novou revoluční píseň Marseillaisu.

Francie republikou

V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na královské sídlo. Ludvík byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv.
Vedení v něm získali girondisté (jméno podle francouzského departementu). Na prvním zasedání v září 1792 vyhlásil Konvent republiku. Stalo se tak nedlouho poté, co revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Samo obsadilo Savojsko a Nice. Girondistům se ale příliš dobře nevedlo. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Vyšlo také najevo, že král z vězení podněcuje ostatní státy k útoku na Francii. Na základě rozhodnutí jakobínské většiny v Konventu byl tedy následně Ludvík 12. ledna 1793 popraven. To zbytek Evropy šokovalo. K Prusku a Rakousku se připojilo Španělsko, spolu s německými a italskými státy. Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie, později se připojilo i Rusko. Revoluční armáda se musela stáhnout, aby mohla bránit Francii samotnou. Navíc v kraji Vendeé propuklo kontrarevoluční povstání rolníků, kteří nesouhlasili s dalším verbováním do vojska; novější interpretace hovoří také o nesouhlasu s celkovým postojem revolučních sil vůči církvi. Povstání bylo podporováno duchovními a šlechtici, nespokojenými se změnami a dostalo také podporu ze zahraničí, hlavně z Anglie. Bylo krvavě potlačeno.

Jakobínská diktatura

Girondisté byli nepopulární. 2. června 1793 zněly zvony znovu. Na 80 tisíc lidí oblehlo Konvent a předáci girondistů byli zatčeni.
Do čela revoluce se dostali jakobíni. V čele diktatury stál Maxmilián Robespierre. Byl zřízen Výbor pro veřejné blaho, který řídil zásobování, obranu, zahraniční politiku a válečnou výrobu. Dalším počinem byl Výbor pro obecnou bezpečnost, bojující s vnitřním nepřítelem a dohlížející na policii. Jakobíni zrušili veškeré feudální dávky, stanovili minimální mzdu a maximální cenu obilí. Zabavovali přebytky a přerozdělovali je. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost pro muže mezi 18 a 25 lety. Armáda byla zreformována, a tak byla schopna do konce roku 1793 vpád nepřátel odrazit.
Odpůrci se dělili na radikály a umírněné. Umírnění, vedení Dantonem, chtěli smír s nepřáteli, především s Anglií, a zmírnění revolučních opatření. Radikálové prosazovali rozšíření revoluce do zahraničí a vytvoření světové revoluční republiky, chtěli také zestátnění veškeré půdy. Jakobíni také nemilosrdně popravovali své odpůrce jako "nepřátele revoluce". Za jediný rok jich pod gilotinou padlo 40 000. V období Velkého teroru, když Robespierre vyhlásil, že brzy budou jmenováni další zrádci, byl 27. července 1794 svržen, zatčen a popraven.
Do čela Francie se pak postavilo pětičlenné Direktorium, za jehož vlády nastal "odliv revoluce". Počátek vlády Direktoria se chápe jako konec Velké francouzské revoluce.

Po Thermidor

Thermidoriáni amnestovali všechny proskribované revolucionáře. Orgánem exekutivní moci se stalo Direktorium. V situaci všeobecné nestability se moci v roce 1799 chopil bývalý dělostřelec Napoleon Bonaparte.

Secese

1. prosince 2009 v 0:00 | Michlík |  Zajimavosti
Konec 19. století - počátek 20. století
Slovo secese vzniklo z latinského slova secessio, což znamená oddělení, odštěpení a jako název slohu, vyjadřuje odštěpení hlavně mladých umělců od starší generace. Právě proto se toto hnutí v Německu nazývá Jugendstill - styl mladých, mládí a mladého věku. Francouzi mu říkají L´art nouveau - nové umění a Angličané Arts and Crafts - umění a řemesla nebo Modern Style - moderní styl.
Úplně první náznak secese se objevil v Mnichově už v roce 1892 a téhož roku také v Berlíně. Přesto Berlínská secese vznikla oficiálně až v roce 1898. Ve Vídni zakládá secesi G. Klimt v roce 1897 a odtud ji k nám přináší Bedřich Ohmann, který už v letech 1897 - 1898 staví v Praze Na Příkopě dnes již zbořenou kavárnu Corso. Ale secese se neobjevuje pouze na evropském kontinentě, ale kolem roku 1900 se dá hovořit dokonce o Japonské secesi.
V průběhu vývoje secese dochází k jejímu promísení s jinými styly jako je třeba pseudobaroko nebo pseudogotika. Ovšem, největší rozmach a nejčistší formy secese nacházíme od sklonku 19. století přes první desetiletí 20.st. Poté ustupuje silné konkurenci moderních směrů, převážně kubismu. Ale ještě ve 20. letech se dožívá na průčelích domů projektovaných venkovskými staviteli.
Slova, která přesně podstatu secese vystihují jsou: ornamentálnost, lineárnost a plošnost.
Architektura se vyznačuje přemírou ornamentiky rostlinného i geometrického původu, nakupené náhodně a jen pro oslňování diváka. Velice často se vyskytují reliéfy s mytologickými a mýtickými náměty s vílami a putti, což jsou malé dětské postavičky. Tentokrát však už bez křidýlek a svatozáří, jak tomu bylo v baroku. Na stavbách také nalezneme hudebníky a tanečnice, skleněné a keramické ornamentální doplňky, obklady, kachlíky, zlacení a mosaz toto zlacení připomínající a v neposlední řadě skleněné stříšky zvané markýzy. Snad nejznámějšími stavbami u nás jsou budova hlavního nádraží a Obecní dům v Praze.
Interiér je často štukovaný nebo různě malířsky zdobený. Základním zdobným prvkem je mramor, ozdobná osvětlovací tělesa se zavěšenými skleněnými tyčkami, kování, zrcadla, barevná, leptaná a lazurovaná skla. Zem je většinou velice prakticky pokryta dlažbou.
Snaha o líbivost se objevuje také v sochařství. Sochy jsou velice naturalistické. Nalezneme mužské i ženské figury v aktu se vztaženými pažemi a povlávajícími drapériemi. Autoři se zaměřují hlavně na národní a vlastenecké náměty a důkazem tohoto tvrzení jsou i velké pražské pomníky - Husův a Palackého.
V malířství se často setkáváme se symbolem barev, plošným vyjádřením a osobitou barevností . Jsou to žlutá - barva hmoty, slunce, světla, života a radosti, modrá a zelená - neskutečné, faustovské barvy, černá jako posel ducha a bílá představující ztroskotanou naději a smrt. Velice často se objevuje v dílech páv nebo labuť a z květin je to lilie. Tyto tři motivy vábili svou exklusivností a vznešeností, tvarem, který odpovídal základním požadavkům a také svou erotickou příchutí. Květy bývají často plošně stylizované do rostlinného ornamentu. Dalším silným podnětem pro malíře jsou barevné japonské dřevoryty objevené v polovině 19. století impresionisty. Z tvarů je typická pro malby vlnící se křivka symbolizující pulzování života. Uplatnila se nejen v malířství, ale i v architektuře a sochařství.
Secese je často souřadná s literárním symbolismem. Vzájemně se prolínají a překrývají, ale v žádném případě je nemůžeme ztotožňovat. Někteří známí malíři jako Rosseti, Morris a Beardsley psali i básně, ale jinak se secese v literatuře nijak významně neprojevuje.
Mezi představitele světového secesního malířství patří již zmíněný Vincent Autrey Beardsley, Paul Klee, Gustav Klimt, Henry - Marie - Raymond de Tolouse - Lautrenc - Monfa a Egon Schiele. U nás jsou to Kamil Hilbert, J. Preisler, M. Švabinský, ale hlavně Alfons Mucha a Mikoláš Aleš.
Hodnocení secese se různí. Je to velice kontroverzní styl a málokdo má na tento směr jednoznačný názor. Ovšem například Ottova encyklopedie se staví k secesi poměrně jednoznačně: " ze secese zeje jen povrchnost, ledabylost, bizarnost, grotesknost, ošklivost, snaha podati něco, co tu "ještě nebylo", ohromiti něčím, třebas to hraničilo těsně s nepříčetností. Sochaři se svým materiálem méně poddajným odolali déle než malíři této pohodlnosti tvořiti přímo nakažlivé, ale mnozí se jí poddali též, podávajíce práce jen částečně provedené, kusé, do neurčita vybíhající. Třeba si přáti v zájmu pravého umění, aby ta doba poblouznění pominula co nejdříve a zplozenci secese tvořiti buď přestali, nebo vynaložili píli dohoniti, co zameškali ve své umělecké výchově a vrátili se ku přírodě, pravdě a kráse."